Prázdný inbox

Pokud si budete na začátku nového roku dělat inventuru v prioritách, úkolech a nedej bože si stavět nějaká předsevzetí, možná pomůže jednoduchý postup, který jsem odposlechl v přednášce Inbox Zero Merlina Manna: Zvolte nějaký časový úsek (například posledních 14 dní v práci) a podívejte se na historii v prohlížeči, ve vašem programu pro instant messaging, podívejte se, jak jste zpracovávali elektronickou poštu. Spočívá-li vaše zaměstnání převážně v práci s informacemi, řekne vám zmíněný "inventurní" postup vcelku hodně o tom, jak jste na tom s prioritami rozdělování času a vaší pozornosti.

Jakou hodnotu času lze odpozorovat z vašeho záznamu historie? Jak snadné je vás vyrušit? Kdyby vás někdo zastavil na chodbě a požádal o 1000 korun, jak lehce mu je věnujete? Na druhou stranu, jak lehce dáte někomu, kdo vás vyrušil, deset, dvacet, třicet minut vaší pozornosti?

Když se vrátím k výše zmíněné přednášce, Inbox Zero je triviální metoda, která může pomoci zvládat přívaly e-mailu a nenechat se řídit svým inboxem. Je to v podstatě silně zjednodušený postup GTD (česky jako Mít vše hotovo) aplikovaný jen na e-mail. Stačí shlednout prvních cca 30 minut, zbytek přednášky vyplňuje diskuze.

Pokusím-li se o stručný souhrn, metoda Inbox Zero spočívá v tom, nemít elektronickou poštu stále otevřenou, ale když se jí ve zvolený čas věnujete, zpracovat ji vždy všechnu. "Zpracování" znamená zvolit pro každou došlou zprávu jednu z následujících pěti akcí:

• Smazat (nebo archivovat - archivace by měla být jednoduchá a rychlá, například přesun do jediné archivní složky).
• Delegovat na někoho jiného.
• Odpovědět (pokud lze odpovědět hned a rychle, můžete si stanovit limit délky odpovědi, např. 2-3 věty).
• Odložit odpověď, protože je nutné nejdříve udělat nějakou práci. Tuto práci si samozřejmě plánujete s ohledem na jiné úkoly a jejich priority.
• Udělat hned, tj. splnit úkol obsažený v e-mailové zprávě.

Aplikování tohoto postupu vám může pomoci zvýšit svoji efektivitu, ale má to své limity. Pokud jste permanentně zavalení novými zprávami, přestože časem rozhodně neplýtváte, je na místě nějaké jiné řešení. Může to být větší delegování, přerozdělení práce, někdy pomůže i lehce byrokracký postup, například zavední organizačního procesu pro zadávání požadavků. Takový proces v ideálním případě nepřidá mnoho práce vám, ale zajistí, že požadavky, které si žádají vaši pozornost, budou přicházet ve vyšší kvalitě, lépe připravené.

 

Vyplatí se Američanům sponzorovat své automobilky?

Když se rozdávají peníze, objeví se spousta lidí s nataženou rukou. V USA se do řady žadatelů postavily také detroitské automobilky - v souvislosti s tím je hodně zajímavý článek Willa Wilkinsona. Za poslední dvě desetiletí prodělali GM a Ford dohromady tolik peněz, že by si za ně mohli dovolit koupit hned několik svých konkurentů: Hondu, Toyotu, Nissan a Volkswagen. Jistě, jde o mnoho pracovních míst, má ale smysl, obzvláště v době krize, umožnit pokračovat stejným způsobem někomu, kdo je tak špatný dvacet let?

Scott Berkun píše, že pokud jste s něčím hodně úspěšní a díky tomu vyrostete, měli byste hlídat, jestli jsou vaše nápady stále aktuální. Pokud se okolní prostředí změnilo, ale vy se pořád držíte svých starých myšlenek, děláte chybu. A když vám někdo poskytne finance, aby podpořil vaše další setrvání u starých myšlenek, chyba se ještě zvětšuje. Zpomalení inovací jde na úkor celé společnosti. Restrukturalizace v rámci insolvenčního řízení by možná nakonec byla lepší pro všechny.

Kdo ví, třeba by se pak v GM rozpomněli na znalosti získané v dřívějších výzkumných projektech (někdy zvláštním způsobem odložených, viz například EV-1) a postavili by ne zrovna elektromobily, ale menší, aerodynamická a úsporná auta. Když to neudělají, přepustí trh zámořské konkurenci, kterou by v uplynulých dvaceti letech bývali mohli koupit, jen kdyby ty peníze bývali neprošustrovali :). Přírodní výběr do určité míry funguje i mezi korporacemi.

Souvislosti agilního vývoje

Zaujala mě tato epizoda podcastu Hanselminutes, ve které Scott Hanselman mluví s Tomem a Mary Poppendieckovými. Oba jsou advokáty a propagátory agilního a lean vývoje software, ale nečekejte nějakou kuchařku na agilní vývoj nebo přehled agilních metod. V podcastu to vzali víc ze široka.

Zaujala mě část o poměřování úspěchu - o tom, že místo klasického projektového OTIFOB (on time, in full, on budget) dává smysl použít i pro vývojáře metriku "vyšší" (myšleno obecnější) úrovně. Například jestli je produkt za rok od teď na trhu a vydělává. Měříme-li všem (obchodu i vývoji) podle tohoto metru, připravujeme půdu pro známé "agilní" vyjednávání o tom, která projektová kritéria jsou fixní a se kterými můžeme hýbat, co je opravdu nezbytné pro verzi 1 a čeho se můžeme zbavit. Jak každý zkušenější projektový manažer ví, věci, které nemusíme udělat, jsou pro úspěch projektu hodně důležité :).

Poměrně pravdivá je i poznámka, že na agilních metodách vývoje není nic nového. Mnozí je už provozovali dávno, jen jim tak neříkali. Agilní je v tom smyslu každý přístup, který dbá na to, aby nevznikaly bariéry v komunikaci, hlavně ne mezi "vývojem" a "obchodem". Obě tyto části softwarové firmy jsou vlastně obchodní, protože přispívají k tomu, jak firma dělá svůj byznys - tedy vydělává si na živobytí. Pro jiné než softwarové firmy to platí podobně, jen si místo vývojového oddělení dosaďte provoz IT. Pokud jsou "ajťáci" izolovaní od zbytku firmy (představujete si IT Crowd?), je to přesně to, co byste měli chtít změnit.

Účinnost spamu

Pokud jste si někdy při pohledu na spam říkali, "Na tohle by mohl zareagovat jen opravdu velký idiot," měli jste pravdu. Podle nedávné studie univerzity v Berkeley na nabídku ve spamové zprávě zareaguje jen jeden z 12,5 milionu adresátů. Selský rozum naštěstí posílený moderními antispamovými filtry slaví úspěch.

Údaj o účinnosti není založen na odhadu, ale na praktickém pokusu, univerzitnímu týmu se podařilo získat kontrolu nad cca 75 000 počítači ve spamové síti Storm a 26 dní si hráli na spamery. I přes nízkou účinnost ale spamovací síť svým "vlastníkům" nepochybně dobře vydělává, protože náklady na její provoz jdou na vrub vlastníků infikovaných počítačů.

Jak tedy pomoci v boji proti spamu? Jednoduše - hlídejte si vlastní počítač! Pravidelné instalování záplat operačního systému a používání antiviru by mělo být samozřejmé. Pokud spravujete nějakou síť, zvažte nasazení "honeypotu" - pomůže vám to objevit v síti infikované počítače.

O psychologii zla nebo hrdinství

Alexandr Solženicin napsal, že linie mezi dobrem a zlem prochází srdcem každé lidské bytosti. Linie mezi dobrem a zlem je tématem přednášky, kterou měl Philip Zimbardo, bývalý president asociace amerických psychologů, na konferenci TED v únoru tohoto roku. Název přednášky je "Jak se z obyčejných lidí stávají monstra nebo hrdinové". Zimbardo shrnuje výsledky některých studií a psychologických experimentů, stejně jako závěry vyšetřování v Abu Ghraib. Ukazuje, že dovést běžné lidi k nelidskému chování vůči jiným je bohužel relativně snadné. Nejde ani tak o predispozice jednotlivců, jako spíše o nastavení systému, které obsahuje řadu faktorů, například anonymitu, posun sociálních norem a svádění k prvnímu malému kroku špatným směrem. 

Na druhou stranu, "psychologie hrdinství" je spíše o připravenosti chovat se nekonformně, myslet jinak než každý. Ač hrdinové často říkají, "to by přece udělal na mém místě každý", hrdinství je právě o tom, že se člověk v daném okamžiku, třeba jednou za život, zachová jinak, než by se zachovala většina ostatních.

Přednáška je dobře srozumitelná a rozhodně stojí za shlédnutí, i když některé fotografie, které Zimbardo ukazuje, nejsou právě příjemné. 

Jak začala finanční krize

Možná vám také vrtají hlavou pojmy, které se v souvislosti s finanční krizí objevují v médiích, například "toxické finanční instrumenty". Nedalo mi to, trochu jsem hledal a chci se o nalezené podělit. Velice pěkným vysvětlením toho, jak krize vznikla, je text 15 Things You Need to know About the Panic of 2008 - a najde se v ní i vysvětlení i oněch toxických instrumentů. Protože jde podle mého o opravdu dobře napsaný souhrn, dovolím si ze zmíněného článku citovat téměř celou první část (mé komentáře jsou kurzívou v závorce).

1. Vše začalo levnými penězi. Aby podepřely neduživou ekonomiku na začátku téhoto desetiletí, držely centrální banky v USA a Japonsku úrokové míry neobvykle nízko, což podporovalo spekulaci. Úrok pro krátkodobé mezibankovní půjčky v USA, jenž je barometrem nákladů na krátkodobé půjčky, klesl z 6,5% v roce 2000 až na 1% v polovině roku 2003. Levné peníze podnítily ostrý růst cen nemovitostí téměř v každém koutě země.

2. Finanční mágové "pozlatili" špatné úvěry. Banky a hypotéční firmy podporovaly spekulace s cenami domů tím, že nabízely levné půjčky každému, včetně těch, kdo by za normálních podmínek na půjčku nedosáhli. Co udělat s těmito špatnými úvěry? Zabalit s tisícovkami odbrých úvěrů a prodat investorům. Aby se špatné půjčky zatraktivnily, věřitelé k nim pořídili pojištění. Díky pojištění je pak ratingové agentury neváhaly "orazítkovat" jako úvěry kvality "AAA".

3. Globální ekonomika se infikovala "otrávenými" dluhy. Půjčky se k investorům dostávají jako uspořádané dluhové obligace (CDO = Collateralized debt obligations). CDO je obrovský balík půjček uspořádných do segmentů (neboli tranší) podle velikosti úroků a míry rizika. V balíku půjček s nejmenším rizikem se nacházely i špatné půjčky, maskované jako úvěry kategorie AAA díky pojistným smlouvám. Pojistitelé předpokládali, že míra nesplácení hypoték bude minimální (V tomhle bodě úplně nerozumím, proč se nynější krize týká bank a ne také pojišťoven. Nejspíš ale byly podle zmíněného očekávání nastaveny pojistné limity a pojišťovny jsou "z toho venku").

4. Tolik o přepokladech. Ceny domů zamířily dolů a spustily řetězovou reakci. Fed začal v roce 2003 se zvyšováním krátkodobých úvěrových sazeb, až na 5,25 procenta v létě 2006. Úroky u hypoték s krátkodobou fixací vyskočily nahoru, obzvláště u oněch "horších" hypoték. V červnu 2006 se náhle zastavil růst ceny domů. Pokles hodnoty pokračuje dodnes a průměrná ztráta je 15 až 30 procent ceny. Když si někteří dlužníci uvědomili, že v daném okamžiku dluží víc, než kolik činí cena domu, morálka splácení se zhoršila.

5. Ratingové agentury snížily hodnocení oněch předpokládaných AAA půjček až na "odpad". Investiční a obchodní banky, penzijní fondy a ostatní instituce se probudily a zjistily, že mají své portfolio nakažené špatnými půjčkami, u nichž alarmujícím způsobem narůstalo nesplácení. Držitelé těchto tranší došli k tomu, že u nich nedokážou stanovit skutečnou hodnotu. Když se tranše pokusili prodat, nebylo dost kupců.

6. Začala vlna odpisů. Finanční předpisy požadují, aby banky a investiční společnosti průběžně korigovaly hodnotu svých aktiv. Pokud není možné aktivum ocenit, protože pro něj není trh, je to hodně špatné. Počínaje rokem 2007, jedna finanční instituce za druhou začaly ohlašovat série kvartálních odpisů z ceny špatně ocenitelných nebo neprodejných CDO.

7. Finanční instituce se ukázaly jako podkapitalizované. Jak se zhoršovala kvalita jejich portfolia, investiční banky odepisovaly každý kvartál miliardy dolarů ve špatných ativech a jejich rezervy se scvrkávaly.

8. Finanční trhy obklopil oblak nedůvěry. Překvapení investoři si uvědomili, že akcie těchto rádoby stabilních finančních institucí mohou být tikající časovanou bombou a začali je prodávat. Banky, které si předtím rutinně půjčovaly přes noc, tyto půjčky omezily.

Je zřejmé, že nejdůležitějším faktorem, které posilovalo paniku, bylo aktuální vnímání tržní ceny nebo neschopnost tržní cenu stanovit. Legislativní požadavek na ocenění dle tržní ceny je možná v takovém okamžiku dokonce kontraproduktivní. Je ovšem otázkou, jestli by pomohlo nějaké úřední (a třeba pesimistické) stanovení ceny. Ve stavu všeobecné paniky stejně nebude většina obchodníků nakupovat. Kupovat budou jen ti, kdo si mohou dovolit spekulovat i v takové situaci na pozdější růst nebo mohou počkat několik let na splacení zdravé části půjček (takových je ale myslím málo).

Chcete-li si přečíst víc, zde je vynikající přehled odkazů na informace o nejrůznějších aspektech finanční krize.

Fakta a falešné představy softwarového inženýrství

Jeff Atwood podává v tomto článku seznam nejdůležitějších fakt z knihy Facts and Fallacies of Software Engineering. Myslím, že rozhodně stojí za to přeložit aspoň ta nejdůležitější fakta:

• Nejdůležitějším faktorem při práci na software je kvalita programátorů.
• Přidání lidí na projekt ho zpozdí (ano, tohle je stará známá věc, ale patří to sem)
• Pracovní prostředí má výrazný dopad na produktivitu a kvalitu.
• Jednou z nejčastějších příčin toho, že se projekt vymkl kontrole, jsou špatné časové odhady. Stjeně často to jsou nestabilní požadavky na funkčnost.
• Odhady pracnosti se obvykle dělají ve špatnou dobu.
• Odhady pracnosti obvykle dělají špatní lidé.
• Odhady se jen zřídka korigují, jak projekt postupuje.
• Není divu, že odhady jsou špatné. Ale přesto na ně sázíme příliš mnoho.
• Odpověď, kterou dá studie proveditelnosti, je téměř vždy "ano".
• Chyby v definici požadavků jsou nejdražší na opravu.
• Design je složitý, iterativní proces. První navržená řešení jsou obvykle špatná a určitě ne optimální.
• Odstraňování chyb je časově nejnáročnější fází životního cyklu.
• Software se obvykle testuje s pokrytím kódu nejvýše 55-60 procent (A já dodám, pokud někdo dosahuje víc, určitě to poznáte na kvalitě.)
• Důsledné inspekce kódu mohou odstranit až 90 procent chyb.
• Údržba obvykle spotřebuje 40 až 80 procent všech nákladů na software. Náklady na rozšiřování software pak činí asi 60 procent z nákladů na údržbu.
• Údržba softwaru je řešení - ne problém.
• Existují chyby, které má většina programátorů tendenci dělat.
• Efektivita pochází spíše z dobrého návrhu než z dobrého kódování.

Solární křídla

Obdivuji lidi, kteří nejen dokáží být se svými nápady o několik let před ostatními a zároveň umí ty nápady dovést až k realizaci. Jedním z takových lidí určitě byl Paul MacCready, známý jako konstruktér prvního letadla poháněného lidskou silou, které překonalo vzdálenost jedné míle a po zdokonalení přeletělo i Lamanšský průliv. Později pracoval na letadlech poháněných elektřinou ze solárních článků a také na prototypu elektromobilu, ze kterého se později stal známý EV-1.

Server TED loni uveřejnil MacCreadyho přednášku z roku 2003. Hlavní téma jsou "solární" letadla, ale jde vlastně o rekapitulaci MacCreadyho profesní kariéry. Doporučuji ke shlédnutí, je to zajívamé, místy zábavné a při záběrech solárního křídla se vám bude tajit dech :-).

Ekonomika volného času

Pokud vznikne nadbytek něčeho, lidská společnost si s ním zpočátku neumí poradit. Platí to i pro pro nadbytek volného času. Například v Británii v době průmyslové revoluce vzrostla spotřeba ginu :).

Během ekonomického růstu po druhé světové válce si lidé s volným časem poradili jinak - zasedli k televizi. A sedí u ní dodnes. Ta část světové populace, která disponuje připojením k internetu, stále stráví před televizní obrazovkou asi bilion hodin ročně ("český" bilion, tedy 10^12, odpovídá "americkému" trilionu). Jak kalkuluje Clay Shirky v přednášce Gin, Television, and Congnitive Surplus, pokud by se jedno procento tohoto času věnovalo dělání něčeho místo dělání ničeho, bylo by možné vytvořit za jeden rok 98 "Wikipedií" - v plném rozsahu dnešní Wikipedie a ve všech jazycích, ve kterých je dostupná.

Je samozřejmé, že ne každý má stejné množství volného času a ne každý má dispozice k tomu něco vytvořit. Věřím ale, že v tomto měřítku by zákon velkých čísel měl fungovat dokonale a to jedno procento je vcelku realistické přání. A už se nějakou dobu plní, jen to úsilí není systématické a zacílené. Kde jinde by se jinak brala pozornost, kterou lidé věnují nejrůznějším Web 2.0 službám.

Citát - Lao-c'

Dnes si dovolím citovat čínského filozofa Lao-c' (老子, "Starý mistr", 4. nebo 6. století př. n. l.):

Pokud jsi dobrý vůdce,
který nemluví zbytečně,
řeknou,
když je práce hotová
a cíl je dosažen,
"Udělali jsme to sami."

Další kousek moudrosti aplikovatelný na projektový management :). Lidská psychologie, zdá se, funguje stejně dnes, jako fungovala před 25 stoletími.

Mýty o produktivitě

Ještě jsem se tak docela nerozhodl, jestli je server Lifehack užitečný nebo ne. Serverů, které píšou o produktivitě nebo osobním rozvoji, je hodně a Lifehack patří k těm, které publikují často a hodně. Některé texty mi ale přijdou hodně obecné, jen občas se najde něco trochu zajímavějšího. V poslední době třeba dva texty v jejich oblíbeném formátu: 10 mýtů o produktivitě, které vás brzdí a 10 základních dovedností, které potřebujete k úspěchu skoro ve všem. Nejprve si ze zmíněných 10 mýtů dovolím okomentovat ty, které podle mě zaslouží víc pozornosti.

Nemám čas používat nějaký systém: Samozřejmě, že zavedení systému na organizaci času vám také zabere nějaký čas (berte to jako takový jarní úklid), pak by vám ale měl systém čas jen šetřit. Jestli ne, je to špatný systém. Má vlastní zkušenost: klidně si vyberte jen tu část organizačního systému, která vám momentálně nejvíc pomůže. Až si zvyknete a osvěčí se vám to, přidejte podle potřeby další části.

Organizační systémy jsou rigidní a neflexibilní: Tak o tom jsem vlastně psal už v předchozím odstavci. Pokud si nemůžete vybrat jen to, co potřebujete, a samozřejmě si to do jisté míry přizpůsobit, je to špatný systém a vyhněte se mu. Vlastnosti dobrého systému budou právě opačné.

Kreativita se do žádného systému nevejde: Chyba, i kreativní práce je pořád práce a jako taková může trpět chybami v organizaci. A určitě je doprovázená řadou nekreativních činností, které je možné optimalizovat.

Mně systém nepomůže, potřebuji k práci inspiraci: Ne nutně a ne vždy. Myslím, že nikdo není inspirován 8 či více hodin denně. A když nápady přijdou, je dobré je mít zachycené v nějaké použitelné podobě na později, popřípadě mít možnost si rychle uvolnit ruce a vrátit se k nim.

Nakonec ještě poznámka k druhému odkazovanému článku o 10 základních dovednostech. Nejsem si jist, že má smysl je řadit od první nejdůležitější dovednosti k poslední desáté. To pořadí může být pro každého úplně jiné a i u jednoho člověka se může v čase měnit. Malé cvičení: kdybyste měli z těch deseti dovedností vybrat jen tři nejdůležitější, které by to byly? Já volím schopnost najít informace a pracovat s nimi (v originále jako Research), kritické myšlení a sebeřízení.

MeWare je častý

Eric Sink ve svém článku Yours, Mine, and Ours začíná zeširoka příběhem o tom, jak si napsal vlastní webový publikační systém, aby se přes tento příběh dostal k rozdělení software na MeWare (napíšu si něco sám pro sebe), ThemWare (napíšu software pro někoho, sám ho nepoužívám a možná ani nechci), UsWare (napíšu software, používám ho sám a používají ho i jiní) a bohužel také NobodyWare (napíšu program a nepoužívá ho vůbec nikdo).

Nechci se vyjadřovat k tomuto rozdělení - dá se bez problémů souhlasit s tím, že UsWare je ta nejlepší možnost a že ThemWare s sebou nese větší riziko, že z něho časem bude NobodyWare. Spíš se zastavím u Ericova předpokladu, že MeWare je nový koncept, umožněný jazyky a prostředími pro rychlý vývoj. Nelze brát v úvahu jen RAD prostředí. Třeba v mém případě sestává publikační systém ze sady m4 maker, dvou nebo tří skriptů v Pythonu a jednoho středně nabobtnalého Makefile.

Chci tím říct, že kdybychom zahrnuli do úvahy různá makra a skripty ve všemožných jazycích, MeWare by nám vyšel jako hodně častý fenomén. Jenže u většiny takových prográmků asi nemá smysl je překlápět do podoby UsWare, jako jsem to například udělal já se sitemap generátorem. Čas a úsilí na vyčištění kódu, zdokumentování a vypublikování by přesáhl původní investici do onoho softwarového "udělátka". Nicméně, pokud vám někde leží nějaká šikovná utilitka a je jen trochu schůdné z ní udělat UsWare, zkuste se o ní podělit :).

Chandler - konečně

Občas je opravdu zajímavé se k nějakému tématu vrátit a podívat se, co nového se stalo. V říjnu 2007 jsem tu psal o Scottu Rosenbergovi, jeho knize Dreaming in Code a projektu Chandler.

Chandler si letos prodělal své. Na začátku roku se s OSAF (Open Source Applications Foundation) rozloučil její zakladatel a sponzor Mitch Kapor. S tím pravděpodobně souviselo také propuštění 2/3 zaměstnanců OSAF.

Nicméně karavana jde dál a v pátek konečně Chandler vyšel ve verzi 1.0. My, co už máme nějaké zkušenosti, víme, že v pátek se software zásadně nevydává, ale budiž, Open Source projekty fungují podle jiných hodin :). Už se těším, až mi zbyde nějaký čas si Chandler vyzkoušet. Pokud se k tomu někdo dostanete dříve, podělte se o dojmy.

Jak zaintegrovat vývojáře

Jestli se budete připojovat k nějakému vývojářskému týmu nebo jste naopak v pozici, že budete do svého týmu někoho přibírat, tenhle článek stojí za přečtení. Hezká je i pasáž o tom, jak vznikají a rozvíjejí se některé aplikace a informační systémy. Vzpomněl jsem si na jeden takový systém, který jsem "vyrobil" před více než deseti lety a se kterým dotyčná firma žije dodnes :)

Respekt pro projektové manažery?

Scott Berkun si nedávno položil otázku: Proč mají někteří projektoví manažeři tak málo respektu? Nebo podáno mírně populární formou: Najdete dítě, které by si přálo být jednou projektovým manažerem? :).

Odpověď na otázku se mi líbí, vcelku ladí s mým přístupem k věci. Jako projektový manažer ztrácíte respekt, když se místo soustředění na cíl přespříliš věnujete věcem, které jsou nakonec jen pomůckami - grafům, tabulkám, reportům. Dělejte je, jen pokud jsou užitečné. Možná existují firemní kultury, kde se výsledky měří podle barevnosti grafu, ale přeplácané obrázky vás stejně do cíle rychleji nedostanou.

Rozdělení příjmů

Ekonom Paul Krugman začal loni psát svůj blog na serveru New York Times článkem o nerovnoměrném rozdělení příjmů. Graf, který v článku ukazuje, stojí za prohlédnutí - vyjadřuje časový průběh podílu příjmů nejbohatších deseti procent americké populace na celkových příjmech. Nižší hodnoty na grafu představují rovnoměrnější rozdělení příjmů.

Graf poměrně jasně ukazuje, kde a jak vznikla prosperující středostavovská Amerika (s velikými "křižníky silnic" a dalšími atributy) - v období New Deal po hospodářské krizi 30. let. Vznikla tedy politickými opatřeními, nikoli samovolným procesem. Graf také ukazuje, že toto období široce sdílené prosperity je už pryč, skončilo v osmdesátých letech.

Bylo by opravdu zajímavé mít podobný graf pro Českou republiku, od roku 1989 do teď :).

Jak se naučit psát lépe

Na blogu Copyblogger jsem narazil na tenhle pěkný krátký návod, jak se zlepšit ve psaní. Připomíná mi knihu od Dorothey Brande, o které jsem kdysi psal, jen je mnohem stručnější :), takže si dovolím přeložit vše:

1. Pište.
2. Pište víc.
3. Pište ještě víc.
4. Pište ještě víc než to.
5. Pište, když se vám nechce.
6. Pište, když ano.
7. Pište, když máte co říct.
8. Pište, když nemáte.
9. Pište každý den.
10. Pokračujte v psaní.

Až na ten bod 8 se dá se vším jen souhlasit. Je to skoro jako definice kruhem, psát se totiž naučíte tak, že píšete. Já jsem momentálně u bodu 1 a střídavě se pokouším o bod dva :).

Přejmenovávání firem

Možná znáte ten vtip: Co udělá nový management, když přijde do firmy a neví si vůbec rady? Přejmenuje ji... Navzdory humoru, přejmenovávání firem je hodně vážně braný byznys, ze kterého mají radost hlavně poradenské firmy a reklamní agentury. Na této adrese lze nalézt studii o změnách jmen amerických firem v roce 2006. Ano, je to rok 2006, ale nic novějšího zřejmě není k dispozici...

Zpráva je zajímavé čtení, i kdyby jste si měli projít jen některé příklady přejmenování. Mě se nejvíce líbí případy, kdy firma de fakto přijala pojmenování, které pro ní už lidé používali, příkladem budiž změna z "America Online" na "AOL". Chcete-li se trochu zasmát, najděte si ve zprávě kategorii "10 Wackiest" - třeba přejmenování z "International Sports and Media Group" na "US Farms" je opravdu velký úkrok stranou :).

Američané jezdí méně

Vysoké ceny benzínu donutily Američany omezit používání aut. V březnu 2008 najezdili o 11 miliard mil méně než v březnu 2007 (pokles o 4.3 procenta), v dubnu 2008 to bylo v meziročním srovnání "jen" o 1,4 miliardy mil méně. Odhady se generují na základě dat ze 4000 automatických snímačů rozmístěných v silniční síti, které registrují počty projíždějících aut. Tento trend způsobuje, že se vybere méně daní z paliva a Highway Trust Fund se už ozval, že by rád i jiný zdroj peněz. Pěkný graf porovnávající cenu benzínu s trendem naježděných mil uveřejnil blog Calculated Risk.

Vliv slovníku

Naše práce obvykle určuje terminologii. Ale může to fungovat i obráceně. Myšlenku, že volba slovníku ovlivňuje to, co děláme, rozebírá Adrian Savage v článku Management and militarism: Just who are we fighting?. Nelíbí se mu pronikání vojenské terminologie do manažerského jazyka. Nelze než souhlasit. Říká někdo ve vašem okolí, že na problém je třeba "zaútočit" a konkurenci je nutné "zašlapat do země"? V mém naštěstí ne a pokud u vás ano, zamysletete se nad tím, proč to říká a jestli patří na svoje místo. Není lepší problémy řešit a s konkurencí soutěžit?

Opět pozorování ze státnicové komise

Už loni jsem tu psal o věcech, které mám odpozorované ze sezení ve státnicové komisi na katedře informatiky ZČU. Tentokrát jsem byl u bakalářských státnic. Výsledky měly normální rozdělení: 2 nebo 3 výborní studenti, jeden si zkoušku zopakuje, dva prolezli s odřenýma ušima, zbytek v průměru. Znepokojila mě ale jedna věc: Všichni měli fólie s odpověďmi na státnicovou otázkou docela plné, ale v dobré polovině případů to byl text bez informační hodnoty nebo když tam nějaká užitečná informace byla, tak zas nedokázali vlastními slovy vysvětlit, o co běží! Když vezmu v úvahu, že se připravovali bez materiálů a pod dozorem, vychází mi jen to, že se to před zkouškou naučili nazpaměť a vysypali na papír tolik, kolik se jim v hlavě udrželo. Ale proč tomu nerozumí?

Možná tu chybí víc možností si technologie nebo algoritmy osahat "naživo". Někdy nám ty podstatné vlastnosti dojdou až tehdy, když si o ně "natlučeme ústa" :). Počítače a programování jsou převážně praktický obor. Jistě, je tam hodně teorie, je ale aplikovaná. Ty možná složité algoritmy se používají proto, že jsou užitečné. Když se je snažíte pochopit, podívejte se nejdřív na motivaci: které technické omezení se tím daným řešením překonává, co se tím zrychlí, co nového se tím umožní?

Vyděláte psaním knih?

Jak se lze přesvědčit na mnoha místech na internetu, psaní odborných knih není žádná super-lukrativní záležitost (například Do Not Buy This Book, The mystery of writing bestsellers,
How to write a book - the short honest truth). Někdy právě naopak. 90 procent z asi 170 tisíc titulů vycházejících v USA je v kategorii "non-fiction", ale většina z nich zůstává pod 5000 výtisky a jen asi třetina vydělá svému autorovi víc, než jen zálohu (jejíž průměrná výše bývá asi 6000 dolarů). A jen malý počet knih vydělá svému autorovi výrazně víc. Vydavatelský byznys stojí na bestsellerech. Naštěstí existuje široká základna, ze které mohou ty bestsellery vznikat, protože mnoho autorů nepíše jen pro peníze :).

Nevím, jak to je v Čechách a na Moravě, pokud do toho někdo víc vidíte, podělte se o informace (třeba anonymně :)). Navíc se u nás přidávají překlady a jak se mi před pár lety doneslo, pokud skutečný odborník přeloží knihu ze svého oboru, tak ne proto, že by na tom vydělal (nevydělá), ale proto, že ho to baví a buď (a) chce přispět svému oboru nebo (b) chce na tom utržit trochu té reputace nebo (c) pracuje na univerzitě a chce si přivydělat.

Naštěstí pro specializované texty, publikování on-line je dnes velmi snadné. Přesun odborných publikací na internet už nějakou dobu probíhá a za nějakou dobu se to začne chápat jako zcela seriózní způsob. Přetvoření do papírové podoby přijde na řadu až budou mít dané stránky dostatečně zajímavou návštěvnost :)

Solisté a virtuální firmy

Časopis Inc. každoročně publikuje žebříček 500 a 5000 nejrychleji rostoucích amerických firem. Někdy kolem přelomu roku jsem postřehl informaci, že asi čtvrtina těchto firem patří do kategorie SOHO (tj. malé firmy do 20-ti zaměstnanců) a že poměrně vysoko, na 121. místě, tam lze za rok 2007 nalézt i jednoho "sólistu". To mě zaujalo a téma jsem si poznamenal. Teď jsem si konečně našel podrobnější informace.

Nečekal jsem žádnou podnikatelskou magii a tak trochu jsem čekal, že půjde o podnikání v IT. V tom prvním se očekávání splnilo, v tom druhém ovšem ne :). Jim Fairfield podniká v oboru řešení "silně nevirtuálních" problémů, kde obvykle není na výběr, zda je vůbec řešit chcete, a musí se sáhnout do kasy a problém řešit. Zákazníkem jsou navíc většinou větší firmy. Předmětem podnikání Jima Fairfielda je totiž ekologické poradenství a odstraňování ekologických zátěží... to druhé je schopen realizovat díky prověřené síti subdodavatelů.

Ukazuje to jedno: i jednotlivec má šanci si sáhnout na peníze od "těch velkých", potřebuje ale značnou reputaci a specializaci v oboru, který velcí zákaznící nedokážou vykrýt z vlastních zdrojů. Navíc potřebuje zkušenosti se sítí kontaktů, takže spíš než jako samostatný "živnostník", který si účtuje za čas, vystupuje jako šéf virtuální firmy, která si může troufnout i na věší zakázky.

Přemýšlím, jestli je tento model přenositelný i do IT a vychází mi, že jen velmi obtížně. Chybí tu ten reálný základ - ty metry kubické, jejichž odbagrování a odvezení lze poměrně snadno zadat. Při vývoji SW není zadání tak jednoduché a stručné a masivní outsourcing je o to těžší. Ostatně i realita ukazuje, že "virtuální" softwarové firmy jdou spíš cestou "micro ISV" (pěkný příklad se probírá v této epizodě podcastu Hansel Minutes).

Voice over IP Overview

I recently tried to google for "VoIP basics" and a few similar terms. The results were, uhm, unsatisfactory. The pages in the result set all seem to waste too much of the "real estate" with advertisement, the actual content is short and only touches the surface of individual topics.

So perhaps it might help if I write my own Voice over IP Overview. So far, I've covered the digitization of voice, audio codecs, latency and bandwidth optimization, and the Real time protocol. In the next piece, I would like to touch jitter, and then go straight to describing the main VoIP protocols, SIP, and H.323. After that, I would like to discuss for example the topic of VoIP vs. firewalls, and the additional protocols like H.248, IAX2, and SCCP.

What do you think? Will this be useful?

Jak reagovat na kritiku on-line

Co uděláte, když někdo o vaší práci prohlásí, že za moc nestojí, ten dotyčný to udělá veřejně a existuje záznam, na který se může kdokoli podívat on-line?

V blogu Scotta Berkuna jsem si všiml odkazu na to, jak reagovat správně. Žádná argumentace ad hominem, ale pěkně k věci a soustředit se na sporné body. Argumentující dvojici tvořili Bryan Cantrill (kritizující) a Scott Rosenberg (autor, jehož práce byla kritizována). Za přečtení stojí jak Rosenbergova úvodní reakce, tak následná diskuze pod ní.

Mimochodem, před časem jsem odkazoval na Rosenbergovu přednášku v Google - byla právě o kritizované knize Dreaming in Code. A asi měsíc poté jsem zmiňoval také přehled klamavé logiky a "neférové" argumentace, což s tématem také trochu souvisí.

Co dělá programátor na dovolené?

Co dělá programátor na dovolené? Pokud je tu nějaký vtipálek, který by rád odpověděl, "Programuje," pak má, bohužel, pravdu. Alespoň v případě, o kterém píše Steve Yegge na svém blogu. Steve svůj dlouhatánský příspěvek napsal během týdenní dovolené, kterou si vzal, aby mohl pospravovat svoji on-line hru. Krom toho, že právě potřebovala nějaké opravy, jejím hlavním a přetrvávajícím problémem je velikost zdrojového kódu - 500 tisíc řádek v Javě.

Pokud pracujete na větších či rovnou velkých projektech, doporučuji si Stevův text přečíst - najdete v něm spoustu důvodů, proč je třeba dávat na velikost zrojového kódu pozor a proč právě programy v Javě mají tendenci hodně růst.

Stevovo řešení? Je jím přechod na dynamicky typovaný programovací jazyk. Steve potřebuje zůstat u Java Virtual Machine, takže si vybral Rhino a chce se dostat z nynějších 500 000 řádků někam ke 150 000. Myslím si, že to je hodně ambiciózní cíl a dovolím si tipovat, že skončí spíš někde u 300 tisíc rádek kódu.

Rozhodně bude zajímavé se k tématu tak za rok až dva :) vrátit a podívat se, jak to dopadlo.

McCain podpoří Československo

Podle tohoto krátkého příspěvku se kandidát na amerického prezidenta McCain vyjádřil v jednom rozhlasovém rozhovoru, že podpoří Československo. Kolik let že uplynulo od rozdělení?

Ale moment, ono vlastně nejde o Československo, ani o Čechy a Slovensko, nýbrž o radar. Jde hlavně o základnu. To, jak se zrovna jmenuje místo, kde by měla stát, už není tak důležité, aby si to člověk potřeboval pamatovat...

Helvetica - 50 let

Když něco existuje padesát let a stále to vypadá moderně, už to svědčí o nesporné nadčasovosti a kvalitě. Tím jubilantem byla loni Hevetica, písmo, které vzniklo ve Švýcarsku v roce 1957.

O Helvetice vznikl loni dokonce film (jak píšou New York Times v recenzi, máte garantováno, že několik dní po jeho sledování strávíte hledáním Helvetiky všude kolem sebe) a Muzeum moderního umění v New Yorku pořádalo o Helvetice výstavu.

Jako vše úspěšné, má i Helvetica řadu kopií. "Nejprofláknutější" je asi Arial. Více si můžete přečíst tady, ale ve stručnosti: Autorem Arialu je Monotype, který vzhledem ke své reputaci nechtěl Helveticu okopírovat přímo. Vzali tedy jiný svůj řez, Grotesque, a překreslili ho ho, aby se proporčně podobal Helvetice. Pak přišli Borgové Pak přišel Microsoft a Arial si zalicencoval, asi proto, že byl levnější... Chcete-li se podívat blíž na rozdíly mezi Helveticou a Arialem, poslužte si tady.

Přednáška Joela Spolského na Yale

Jméno Joel Spolsky se tady vyskytlo už minimálně jednou (zmiňoval jsem jeho The Guerrilla Guide to Interviewing). Dnes bych chtěl uvést linky hned tři - jde o odkazy na tři části přednášky, kterou měl na Yale: část 1, část 2, část 3.

Připravte se, že to bude trochu delší (Joel rád píše dlouze), ale je to zábavné čtení a stojí za trochu toho času. Cílem přednášky je vysvětlit, co z toho, co mu univerzita dala, se nakonec ukázalo v praxi jako užitečné... Joel se ale "cestou" zastaví u řady zajímavých témat, třeba

• rozdíl ve vnímání kvality u geeků a kravaťáků (moje praktická poznámka pro geeky: pozor, ne každý, kdo nosí kravatu, je kravaťák). Jako vždy, pravda je někde uprostřed.
• Pozastavení se nad "osudem" programátorů, kteří píšou software pro interní použití a kultura v některých opravdu velkých firmách.
• Přístup k výuce computer science a software engineering v závislosti na kategoriích amerických škol.

Zbytek si už přečtěte sami :)

Prakticky nemožné versus principiálně nemožné

V podcastu Scotta Hanselmana jsem si poslechl rozhovor s fyzikem a popularizátorem vědy Michiem Kaku, kterému 11. března vychází kniha nazvaná Physics of the Impossible.

Hlavním tématem rozhovoru bylo, že řada technologií, které považujeme za nemožné, jsou nemožné pouze prakticky, nikoliv principiálně. Příkladem budiž třeba cestování v čase nebo teleportace. Je jen nutné mít schopnost nahromadit obrovská množství hmoty nebo disponovat gigantickými zdroji energie, řekněme o výkonu jednoho nebo několika Sluncí :). Ukázky si lze přečíst on-line v magazínu Wired.

Zmiňme třeba fungování Thornových desek:

• Obstarejte si čtyři velké vodivé desky, každou o průměru alespoň několika kilometrů. Umístěte je paralelně, velmi blízko sebe. Díky tzv. Casimirovu efektu se mezi deskami vytvoří plátky identického časoprostoru.

• Rozdělte desky na dva páry. Mezi oběma páry vznikne červí díra časoprostorem. Naložte jeden pár desek do rakety a vyšlete ji rychlostí blízkou rychlosti světla. Tento pár desek bude vůči deskám na zemi stárnout pomaleji, bude se tedy vůči nim posouvat do minulosti.

• Vložte něco mezi desky na Zemi. Daný předmět bude okamžitě transportován napříč časem a prostorem mezi druhý pár desek.
  

Kromě ohromné spotřeby energie je tu ještě jeden praktický problém: Mezera mezi deskami musí být velmi malá, menší než velikost atomu. Takže v praxi by se tím daly přenášet jen subatomární částice (a tudíž informace) :-).

Několik citátů

Několik citátů

Líbí se mi výběr citátů, na který jsem narazil v příspěvku 10 Timeless Lessons on Better Thinking, takže si dovolím jich několik přeložit.

Našimi nejlepšími přáteli i našimi nejhoršími nepřáteli jsou naše myšlenky. Myšlenka pro nás může udělat víc dobrého než lékař nebo bankéř nebo věrný přítel. Může nám také uškodit víc než padající cihla.
-- Frank Crane

Jen pár lidí přemýšlí častěji než dvakrát nebo třikrát do roka. Já jsem získal mezinárodní reputaci tím, že myslím jednou nebo dvakrát týdně.
-- George Bernard Shaw

Nemám žádný zvláštní talent. Jsem jen vášnivě zvědavý.
-- Albert Einstein

Největší problém pro každého, kdo přemýšlí, je zformulovat problém způsobem, který umožní řešení.
-- Bertrand Russell

Pro inteligentního člověka je ztrátou času být s většinou. Z definice je tam lidí už dost.
-- G.H. Hardy

101 manažerských pravidel

Doufám, že už uplynulo dost času od doby, kdy jsem naposledy odkazoval na článek typu "N tipů jak...", takže se opět mohu dopustit něčeho podobného. Seznam v článku The Manager's Cheat Sheet: 101 Common-Sense Rules for Leaders je docela pěkně sestavený. Jsou to všechno známé věci, ale v tomhle případě opakování neuškodí :). Zvlášť bych zdůraznil následující body (zachovávám číslování z původního textu):

11. Slibujte jen to, co můžete realisticky dodat.
12. Nastavte jasné cíle.
15. Definujte milníky. Poznámka: Pozor na chybu, která se občas vyskytuje. Milník musí být binární, buď splněný je nebo není. Milník splněný na 80% je nesmysl.
24. Vyhněte se mikromanagementu.
32. Buďtě dosažitelní
37. Vysvětlujte věci jednoduše (a že to někdy dá dost práce :-) )
57. Šetřete tam, kde to má největší smysl. (Mohu ocitovat jednoho kolegu: přestože hlavním cílem mnoha firem je vydělat, existují i firmy, jejichž hlavním cílem je pouze a jedině ušetřit).
85. Opravujte jen to, co je rozbyté.
92. Při řešení problémů se je pokuste "odosobnit".

Zbytek si přečtěte sami :)

Co kdyby neexistovaly knihovny?

Stephen Dubner si na blogu Freakonomics klade otázku: Kdyby neexistovaly veřejné knihovny, bylo by je možné dnes založit se stejným ekonomickým modelem? Obávám se, že s ním musím souhlasit: stejně fungující knihovny by vzniknout nemohly. Vydavatelé by zřejmě požadovali víc peněz, než je cena jednoho nebo několika exemplářů, ať v podobě licenčních poplatků nebo jinak.

Autor uvádí způsoby, jak veřejné knihovny prospívají i vydavatelům, například tím, že učí mladé lidi číst. Čtenáři si posléze kupují více knih. Knihovny také seznamují čtenáře s autory, jejichž knihy by si sami nikdy nekoupili. Tento efekt se dá těžko změřit, myslím ale, že v dlouhodobém měřítku výrazně přesahuje (také těžko měřitelné) ztráty z toho, že si někdo knihu jen půjčí, místo aby si ji koupil. Dokážu si ale představit, že někteří vydavatelé by si raději sáhli na ty "krátkodobé" peníze. Zájem společnosti udržet kultivační funkci knihoven by měl být ale takovým snahám nadřazen, nakonec by tratili všichni.

Přednášky on-line

Už jsem se tu zmiňoval, že bloggeři často a rádi publikují tematicky tříděné seznamy odkazů. Lotyšský student Peteris Krumins se v blogu Free Science and Video Lectures Online zaměřil na sběr odkazů na přednášky z nějrůznějších oborů: počítačů a programování, matematiky, fyziky, ekonomie a obchodu nebo například historie. Zdrojem jsou většinou různé americké univerzity.

Seznam tohoto typu mi přijde jako hodně užitečná věc. Nevíte někdo, jestli existuje něco takového pro přednášky v češtině? Jednou z položek na seznamu by mohl být třeba videoserver Cesnetu nebo archiv Siliconhill.

Citát Martina Luthera Kinga

Američané si předevčírem připomínali Martina Luthera Kinga. Na blogu Scotta Berkuna jsem narazil na citát z Kingovy řeči při přijímání Nobelovy ceny v roce 1964 a myslím, že stojí za přeložení:

Moderní člověk přivedl celý tento svět k prahu budoucnosti, jenž vzbuzuje úctu. Dosáhl nových a udivujících vrcholů vědeckého úspěchu. Vyrobil stroje, které myslí, a zařízení, která nahlížejí do nezměrných hlubin mezihvězdného prostoru. Vybudoval gigantické mosty přes moře a gargantuovské budovy, které líbají oblohu. Jeho letadla a kosmické lodi zmenšily vzdálenosti, spoutaly čas a vykrojily dálnice skrz stratosféru. To je oslnivý obraz vědeckého a technického pokroku moderního člověka.

A přece, navzdory tomuto velkolepým krokům vpřed ve vědě i technologii a neomezenému počtu těch, které teprve přijdou, něco základního zde chybí. Existuje druh spirituální chudoby, který stojí v křiklavém kontrastu k vědeckému a technologickému nadbytku. Naučili jsme se létat vzduchem jako ptáci a plout mořem jako ryby, ale nenaučili jsme se jednoduchému umění žít jeden s druhým jako bratři.

Každý člověk žije ve dvou sférách, vnitřní a vnější. Vnitřní sféra je spirituální a projevuje se v umění, literatuře, morálce a víře. Sféra vnější je komplexem zařízení, techniky, mechanismů a pomůcek, s jejichž pomocí žijeme. Mnoho z moderního života může být shrnuto tím strohým výrokem básníka Thoreaua: "Zlepšenými prostředky k nezlepšeným koncům." Toto je vážné dilema, hluboký a trvalý problém konfrontující moderního člověka. Pokud máme dnes přežít, musíme eliminovat naši morální a spirituální "opožděnost". Větší materiální síla znamená větší nebezpečí, nebude-li provázena odpovídajícím rozvojem duše. Když si "vnějšek" lidské přirozenosti podmaní náši vnitřní sféru, ve světě se začnou formovat temné mraky.

M.L.K. měl co říci a uměl to sdělit poutavým a bohatým jazykem.

Snad je to tím, že jsem technik s vědeckým vzděláním, ale mám pocit, že dnes už problém nespočívá v tom, že by nadbytek byl vědecký a technický, spíš jde o ten nadbytek jako takový.

Otázky při pohovoru II

V září jsem tady psal o speciálním (a trochu humorném) typu otázek, které občas používá například například Google. Statistika ukazuje, že přes klíčová slova "otázky při pohovoru" sem chodí vcelku dost lidí. Snad tedy bude užitečné, když odkážu i na nějaké "klasičtější" seznamy otázek, na které je dobré být připraven.

Seznam, na který jsem před nějakou dobou narazil a který se mi docela líbil, je 64 Interview answers you need to know. Nebudu tady ze seznamu překládat. Rád bych jen zdůraznil to, co se zmiňuje v několika úvodních otázkách: připravte se. Zjistěte si co nejvíce o firmě (někteří se zeptají, co o nich víte) a nabízené pozici. Pokud dělají strukturované pohovory, měli by vám danou pozici představit hned na začátku pohovoru, přesto se ale zeptejte na vše, co není úplně jasné. Pokud se snaží nejdřív dolovat informace o vás, stejně se pokuste co nejdříve dostat k vašim otázkám.

Pokud jste projektový manažer, zde je jeden do čestiny přeložený seznam otázek k pohovoru (zde je podstatně delší anglický originál). Dokonce myslím, že i projekťáci, kteří jsou už nějakou dobu na své pozici usazení, by si mohli jednou za rok podobný (vhodně zkrácený) seznam projít a popřemýšlet o svém minulém konání :).

Programátoři - 20:80

Ben Collins-Sussman nedávno ve svém blogu definoval dvě skupiny programátorů:

• dvacetiprocentní skupina nadaných a aktivních, kteří si v devadesátých letech jako první instalovali Linux a teď si ve volném čase hrají s neobvyklými programovacími jazyky nebo se účastní open-source projektů;
• osmdesátiporcentní skupina těch ostatních programátorů, kteří nejsou hloupí, ale programování je pro ně jen práce. Umí právě jen tolik z Javy nebo C#, aby jim to stačilo pro práci.

Ben Collins-Sussman se této generalizace dopustil, aby vysvětlil přístup obou skupin k systémům pro řízení verzí a mohl diskutovat vhodnost širšího zavádění distribuovaných verzovacích systémů.

Jeff Atwood ve svém blogu definici 20-ti a 80-ti procentních skupin zopakoval, zaměřil se ale jen na rozdíl mezi oběma skupinami (a víc než polovinu jeho příspěvku tvořila citace Benova článku).

Na obou blozích se posléze silně diskutovalo. Řada lidí vyjádřila souhlas, ale články také zapůsobily zapůsobily jako píchnutí do vosího hnízda. Odpověď Jefa Atwooda na druhý typ reakce byla mimo jiné "Přestože se cítíte dotčeni, tak to, že tento článek vůbec čtete, vás automaticky řadí do skupiny dvacetiprocetních." Ben i Jeff pak oba vydali "dovysvětlující" příspěvky.

Myslím, že hlavní problém tohoto rozdělení programátorů spočívá v jeho přílišné generalizaci. Je prostě příliš černobílé. Pokud bych chtěl zůstat u rozdělení na dvě skupiny, odhadl bych poměr na 50:50 nebo dokonce na 60:40 ve prospěch aktivnějších programátorů.

Kdybych měl programátory nějak pro mě smysluplně klasifikovat podle aktivity, schopností a zájmu a přitom zůstat u rozumně malého počtu skupin, došel bych k následujícím čtyřem skupinám:

• 10% - výborní programátoři, programátorská špička. Tato skupina zahrnuje i malý počet ubergeeks, ti ale mohou být někdy postiženi problémy při komunikaci s okolím.
• 30% - programátoři velmi dobří. Nemají tak široký rozhled jako předchozí skupina, ale v podstatě by se mohli posunout mezi výborné, pokud by se rozhodli věnovat zvolenému tématu více času a energie.
• 40% - průměr. Nechápejte prosím toto označení nějak pejorativně. Zvládají dobře svůj programovací jazyk, nečekejte ale výraznější analytický nebo inovativní přístup.
• 20% - zbylá "šedá zóna". Zahrnuje lidi, kteří si téměř bez zájmu oddělají svoje, ale pořád ještě nezpůsobují problémy ostatním. Pak bohužel i nějaké ty poloviční amatéry. Do šedé zóny se mohou někdy propadnout lidé postižení vyhořením, to by ale bylo téma na jiný článek.

Co vy na to?