Jak odměňovat?

V Business news rádia BBC 4 jsem nedávno zaslechl provokativní otázku:

Téměř každé průmyslové odvětví se považuje za schopnější hospodářské soutěže, pokud lidem platí v dané zemi méně než jinde. Proč je to u bankéřů obráceně?

Připomělo mi to text Dana Arielyho z loňského května, z doby, kdy se veřejnost pohoršovala nad některými bonusy pro bankéře, které byly vyplaceny navzdory tomu, že banky předtím přijaly veřejnou pomoc. (Dana Arielyho jsem už v tomto blogu zmiňoval.)

Dan Ariely v textu poukazuje na výsledky svých pokusů, které prováděl jednak v Indii, kde mohl nabídnout bonusy, které byly vzhledem k místím podmínkám výrazné, jednak se studenty na MIT. Výsledek? Pro někoho překvapivý, pro někoho ne. Skupiny, které měly slíbenou nejvyšší odměnu, měly v testech nejhorší výsledky. Další dvě skupiny (střední a nízký bonus) si vedly lépe a přitom nebyl výrazný rozdíl mezi výsledky skupiny se středním bonusem a bonusem nízkým. Další pozorování: odměna motivovala více při vykonávání mechanické práce. Bylo-li třeba používat při plnění úkolů hlavu, výše bonusu už neměla takový vliv na kvalitu výsledků.

S odměnami je to zkrátka složité. Asi záleží i na osobnostím profilu konkrétního člověka, například odolnosti proti stresu. Visí-li nad vámi riziko nezískání obrovského bonusu a vy byste přitom měli při správě cizích peněz zatraceně dobře používat hlavu, dokážete se soustředit? Na co budete myslet víc?

Přeprogramujeme se?

Některá témata se vracejí, jen v obměnách. Kdysi jsem zde zmínil knihu Deset myšlenek o čase od Bodil Johnssonové. Jedna z oněch deseti myšlenek  byla o čase děleném a neděleném. Od děleného času je ovšem blízko k času rozdrobenému a roztříštěné pozornosti.

Tahle nepřímá souvislost se mi vybavila, když jsem narazil na text na blogu Nicholase Carra, ve kterém upozorňuje na vyjádření Nicholase Negroponta (mimo jiné známého díky iniciativě One Laptop per Child). "Moje schopnost číst jakékoli delší vyprávění víceméně vymizela," sděluje Negroponte.

Toto přiznání by si Carr mohl bez úprav zařadit do první kapitoly své knihy "The Shallows: What the Internet Is Doing to Our Brains". V této kapitole (Amazon vám ji doručí do Kindle jako vzorek knihy) uvádí několik příkladů lidí, kteří upozornili na podobnou zkušenost jako Nicholas Negroponte.

Nicholas Carr upozorňuje, že když po několik let vystavíte svoji mysl "internetovému" konzumování informací (rychlému proudu malých informačních "kousků"), změní se natrénování vašeho mozku. Mozek se přeprogramuje. Carr ve své knize tento jev analyzuje a shrnuje výsledky výzkumů, které jsou zatím k dispozici.

Je to pro nás dobře nebo špatně - nebo - zeptám-li se jinak, je pro nás toto nové natrénování v něčem výhodné nebo má pro nás jen nevýhody? Nevím, na to lze zatím těžko odpovědět. Vyplatí se být si toho jevu vědom? - Určitě. A Carrova kniha se určitě dostaně na můj seznam knih k přečtení.

Jak jste na tom vy se schopností dlouhodobého soustředění a se čtením dlouhých textů?

Krátce o závisti

V uplynulých dvou týdnech jsem několikrát zaznamenal zmínku o závisti, navíc o závisti jako typické české vlastnosti (třeba když jsem poslouchal jeden z dílů Toulek Českou minulostí o Františku Palackém). Dovolím si protestovat - závist není naše české specifikum, jak dokládá třeba text na blogu Paola Coelha zmiňující severský "zákon Jante". Takže není na čase přestat si závist připisovat jako českou specialitu?

Steve Jobs v roce 1994

Máme opět období, kdy se firma Apple s gustem věnuje své oblíbené činnosti, totiž způsobování mediálních vln v souvislosti s uvedením nového produktu. Umějí to opravdu dobře, ale nelekejte se, nepřesedlal jsem na marketing a ani nebudu rozebírat, co že ten iPad nemá a mít by měl.

Předchozím kostrbatým úvodem se chci dostat k tomu, že bývaly doby, kdy komunikace Steva Jobse s novináři nebyla dopředu dokonale připravená a omezená na efektní soudbytes. Podívejte se na přepis rozhovoru časopisu Rolling Stone s Jobsem z roku 1994. Je z doby, kdy se firmě Next (Jobs ji založil v roce 1985, poté, co byl "odejit" z Apple) nijak zvlášť dobře nedařilo. Přesto je z rozhovoru patrné, že i v té době zůstával zaměřený na budoucnost.

S odstupem 16-ti let lze říct, že Jobs se řadě věcí nemýlil. Zvýraznil bych zejména důležitost software - Jobs má pravdu v tom, že pro úspěch nějakého počítačového produktu je důležitější software než hardware. Výkonný HW může mít každý (což nakonec stvrdil i Apple sám přechodem na Intelskou platformu). Hlavním odlišujícím faktorem jsou tedy ty správně poskládané jedničky a nuly :).

Rozhovor doporučuji k přečtení a pro srovnání se podívejte i na rozhovor z roku 2003 - tam už je Jobs myšlenkově jinde, je nejvíce soustředěný na digitální obsah.

Slova, co jdou špatně přeložit

Internetem koluje několik seznamů těžko přeložitelných slov. Zdá se, že jeden hodně populární seznam se objevil v roce 2004 (viz BBC) jako výsledek práce agentury Today Translations. I když je seznam doprovázen tvrzením, že měřítkem obtížnosti překladu je především obtížnost sdělení kulturních konotací, dovolím si pochybovat, že seznam je výsledkem nějaké systematické práce. Hlavním cílem bylo získat mediální pozornost, to je myslím jasné. Vezměte si třeba desáté nejobtížnější anglické slovo, kitsch. Je původem z jidiš a migrovalo do řady jazyků, nejen do angličtiny. Český ekvivalent je kýč a kdo má problém pochopit jeho kontext, ať se přihláší, bude mu vysvětleno :) .

Trochu uvěřitelnější seznam je zde a zahrnuje slova z různých jazyků. Čeština se na seznam dostala se slovem prozvonit, řada komentářů k článku ale ukazuje, že tato signalizace zdarma není českým specifikem. Budete-li potřebovat říci "prozvonit" v angličtině, neutrální překlad je zřejmě "to drop-call" a kromě něj existují i místní nebo výrazově zabarvená slova jako "flash" nebo "prank".

Někdy lidé napíšou o těžko přeložitelném slově celou úvahu, jako třeba Nicolas Carr o slově serendipity, jehož význam je "nalézt něco (hodnotného, zajímavého), zatímco jste hledali něco úplně jiného". U tohoto slova je zajímavá jeho statistika užití. Není divu, že jeho popularita tak vzrostla v době internetové, vždyť celá síť je dokonalým generátorem tohoto jevu. Nenapadá vás, jak slovo "serendipity" vyjádřit česky - hezky a stručně?

Názor na agilní metody

Texty, které na svém blogu publikuje Steve Yegge, se vyznačují následujícími charakteristikami: jsou vtipné, občas kontroverzní a zatraceně dlouhé. Pojďme se z perspektivy tří let podívat na jeho názor na agilní metody vývoje softwaru Good Agile, Bad Agile, který má všechny tři zmíněné charakteristiky. Už jste si určitě spočítali, text je z roku 2006.

Tu prapůvodní motivaci, proč někdo vymyslel agilní přístup, bych Stevovi docela věřil. Možnost fakturovat zákazníkovi práci po menších kouscích a častěji musí být lákavá pro kdekoho. Zato bych si dovolil hodně nesouhlasit s tím, že většina agilních metodik je špatná a ta jediná správná je ta, kterou provozuje Google. Teď jsme přece jen o tři roky chytřejší. To, že mají programátoři větší volnost ve výběru toho, co chtějí dělat, dohromady se známým pravidlem o dvaceti procentech času, je výborné pro motivaci lidí. Google za to ale platí větším počtem rušených projektů, což zase motivaci snižuje.

Extrémní programování v jeho čisté podobě asi nikdo nepoužívá. Rozumně aplikovaný Scrum je ale záležitost skutečně užitečná, to je podle mě to, co nás ty tři roky naučily. Většina softwarových firem si nemůže dovolit plýtvat časem lidí a vítají cokoli, co pomůže snížit rizika projektů.

Připusťme tedy, že existují dvě dobré agilní metody: metoda "googlovská" a Scrum. Jenže Google je na světě jen jeden, takže pro nás všechny ostatní zbývá Scrum :).

Deficit pozornosti

Občas zde zmiňuji témata zacházení s časem a produktivity. Dnes bych rád upozornil na knihu, kterou jsem sice ještě nečetl, ale rozhodně se dostane na seznam knih k přečtení.

Disctracted od Maggie Jackson analyzuje jeden z velkých problémů naší součastné technické civilizace: deficit pozornosti. Časté přeskakování od jednoho k druhému, kultura multitaskingu (líbí se vám porady, kde část lidí cosi hledá na laptopech?) a potřeba některých kancelářských pracovníků být stále busy, aby nevypadali jako lůzři, nám opravdu neslouží dobře. Ztrácíme schopnost řešit problémy, u kterých nestačí zůstat na povrchu věcí.

Nejde jen o práci a její efektivitu, protože nedostatek pozornosti ovlivňuje i mezilidské vztahy. Nebudu ale moralizovat. Shrnutí některých myšlenek knihy samotnou autorkou si můžete poslechnout na YouTube. A jestli po minutě nebo dvou pocítíte potřebu přeskočit k něčemu jinému, zkuste ji překonat. Berte to jako trénink pozornosti :). Jedna myšlenka ze samotného závěru videa: dříve pocházelo ignoranství z toho, že bylo málo informací, dnes pochází z toho, že jsme informacemi zaplaveni a neumíme je přetvořit na znalosti.

Takže co s tím?