Co vlastně vyprodukoval WCIT?

Světová konference o mezinárodních telekomunikacích měla kolem sebe hodně kontroverze už několik měsíců před samotným konáním. Jak se dnes snad až příliš často říká, panovaly obavy. Především z toho, že se některé země pokusí WCIT využít k prosazení mezinárodních pravidel, které by je opravňovaly k cenzuře.

Internetová cenzura není samozřejmě nic nového, ale vadí mnoha skupinám lidí. Kromě obhájců lidských práv vadí i ekonomům, protože zejména na Západě se Internet stal důležitou součástí ekonomiky, konzumenti internetových služeb jsou přitom rozprostřeni po celém světě.

Hlavním výstupem světových telekomunikačních konferencí jsou tak zvané ITR (International Telecommunication Regulations), které mají charakter mezinárodních smluv poté, co projdou ratifikací v členských státech. ITR jsou (nebo by měly být) dokumenty na poměrně obecné úrovni, které zajistí rámec mezinárodního telekomunikačního provozu, tj. záležitosti jako dostatečná kapacita a kvalita mezinárodních linek, mezistátní směrování provozu a účtování. Aktuálně platné (ratifikované) ITR jsou už roku 1988 a vyprodukovala je World Administrative Telegraphy and Telephone Conference v Melbourne (jak samotný název napovídá, svět byl tehdy ještě technologicky jinde).

Mezinárodní smlouvy jsou nadřazeny národnímu právu, bylo by tudíž velmi mrzuté, kdyby se do nich dostalo cokoli, co by opravňovalo cenzuru. Poněkud nepříjemné by rovněž bylo, kdyby by se správa Internetu nebo její část dostala do rukou ITU (mezinárodní telekomunikační unie). ITU dělá vše svým vlastním tempem a neumí moc komunikovat s veřejností a zájmovými skupinami. Jako součást OSN má za komunikační partnery především vlády.

Je tedy pochopitelné, že nejrůznější zájmové skupiny přípravu WCIT sledovaly pozorně. Snad aby je "nezklamaly", některé země s diskutabilními návrhy nakonec přišly, i když vlastně po termínu. Například Rusové navrhli začlenit do rezoluce návrh číslo 27, pak jej upravili (čtěte: zmírnili) a nakonec návrh stáhli.

Samotné jednání v Dubaji bylo uzavřené, ale informace na veřejnost samozřejmě pronikaly. Objevily se i zvláštnosti v jednání, například když se diskuze uprostřed noci změnila v hlasování.

ITR, které jsou výsledkem jednání v Dubaji, nejsou zatím k dispozici na webu ITU. Pokud si text projdete, je to sice hodně formální jazyk, ale ještě vcelku čitelný. Explicitní podřízení správy Internetu ITU (a tedy OSN) se nekoná. Jako kontroverzní části textu někteří uvádějí článek 5A,

Member States shall individually and collectively endeavour to ensure the security and robustness of international telecommunication networks in order to achieve effective use thereof and avoidance of technical harm thereto, as well as the harmonious development of international telecommunication services offered to the public

článek 5B,

Member States should endeavour to take necessary measures to prevent the propagation of unsolicited bulk electronic communications and minimize its impact on international telecommunication services. Member States are encouraged to cooperate in that sense 

a Rezoluci 3, která už formálně není součástí ITR a není po ratifikaci mezinárodní smlouvou, ovšem obsahuje mimo jiné tuto instrukci pro generálního tajemníka ITU (a tedy pro ITU jako celek):

to continue to take the necessary steps for ITU to play an active and constructive role in the development of broadband and the multistakeholder model of the Internet. 

Zvlášt text rezoluce ja napsaný stylem nic proti ničemu, obsahuje spoustu hezkých slov jako "aktivní", "konstruktivní", "mnohostranný", nicméně i tak, s poukazem na tyto kontroverzní části řada zemí odmítla ITR podepsat (tuto skupinu vedou Spojené státy) a další země si ponechaly čas na zvážení.

Odmítnutí myslím stojí především na tom, jaké interpretace by mohly ty obecné formulace mít v budoucnosti, jaký budoucí proces by mohly pomoci nastartovat. Zdá se, že pro Spojené státy je zcela neprůchozí jakékoli zvýšení pravomocí ITU, potažmo OSN. Možná tam jsou i jiné zájmy, jen nevyšly na povrch.

WCIT tedy v podstatě skončil bez výsledku. Pro nejbližší období se ale nic nemění a mezinárodní telekomunikace fungovat budou. Přetahovaná zatím zůstává v politické rovině. Doufejme, že příští jednání budou lépe připravena a budou otevřenější. Když bude vše dlouho dopředu veřejné, nebude vznikat tolik podezření, že na stole leží i nějaké nepříjemné překvapení.

Krátce o závisti

V uplynulých dvou týdnech jsem několikrát zaznamenal zmínku o závisti, navíc o závisti jako typické české vlastnosti (třeba když jsem poslouchal jeden z dílů Toulek Českou minulostí o Františku Palackém). Dovolím si protestovat - závist není naše české specifikum, jak dokládá třeba text na blogu Paola Coelha zmiňující severský "zákon Jante". Takže není na čase přestat si závist připisovat jako českou specialitu?

Jak se rozhodujeme

Dnes bych tu rád opět odkázal na server ted.com. Rozhodujete se snadno? Jsou vaše rozhodnutí impulzivní nebo naopak promyšlená? Přemýšlíte někdy, jestli věci jsou tím, čím se zdají být?

Obě přednášky, na které bych rád upozornil, se totiž věnují tomu, jak lidé vnímají, rozhodují se a myslí.

Dan Ariely začíná optickými iluzemi, ale ty mu slouží jen jako metafora k otázce: Když nás někdy naše oči dokážou tak dobře klamat, nedělá nám to i sama naše mysl při tom, jak věci vnímáme a jak se rozhodujeme? Není naše rozhodování někdy jen iluzí? Ariely to dokládá některými příklady, například důležitostí implicitní volby nebo tím, jak třetí - sama o sobě bezcená - varianta dokáže zamíchat výsledky dotazování. Doporučuji shlédnout, Dan Ariely umí mluvit obsažně i zábavně zároveň.

Diane Benscoter nemluví o výsledcích výzkumu, ale o své vlastní minulosti. Zmiňuje několik let, které strávila jako členka sekty a pak se zabývá virulentními myšlenkami a myšlením v kruhu. Hovoří o sektářství, které rozděluje svět na "my" a "oni" a dovoluje racionalizovat téměr cokoli.

Obě přednášky jsou velmi dobře srozumitelné, ale možná využijete novou funkci TED - možnost zapnout si k přednášce titulky. Čeština tam (zatím?) není, ale i anglické titulky mohou pomoci.

Predikce teorií her?

Na serveru TED se na začátku dubna objevil záznam vystoupení politologa Bruce Bueno de Mesquita, profesora na New York University. Mesquita ve své přednášce jednoduchým způsobem vysvětluje aplikaci teorie her a teorie racionální volby mimo jiné pro předpovídání politického vývoje.

Pro ilustraci své metody předkládá několik předpovědí ohledně Íranu: především to, že Írán při zpracování jaderného paliva použitelného ve zbraních zůstane jen u u malého množství pro výzkumné účely. Další předpověď spočívá v tom, že politcký význam nynějšího prezidenta s otazníkem Ahmedinežáda se ještě letos a v příštím roce výrazně sníží. Naopak vzroste vliv umírněných teokratů a finančních skupin.

Těžko soudit, zda Mesquita v únoru 2009, kdy svou předpověď přednesl, předpokládal takový průběh íránských voleb, k jakému došlo v uplynulých dnech. Svou roli může hrát i to, že se svými predikcemi snaží napomoci chtěnému vývoji. Těžko soudit, nakolik je ve svém bádání nestranný. Bude ale zajímavé se na jeho předpověď znovu podívat asi za rok.

O psychologii zla nebo hrdinství

Alexandr Solženicin napsal, že linie mezi dobrem a zlem prochází srdcem každé lidské bytosti. Linie mezi dobrem a zlem je tématem přednášky, kterou měl Philip Zimbardo, bývalý president asociace amerických psychologů, na konferenci TED v únoru tohoto roku. Název přednášky je "Jak se z obyčejných lidí stávají monstra nebo hrdinové". Zimbardo shrnuje výsledky některých studií a psychologických experimentů, stejně jako závěry vyšetřování v Abu Ghraib. Ukazuje, že dovést běžné lidi k nelidskému chování vůči jiným je bohužel relativně snadné. Nejde ani tak o predispozice jednotlivců, jako spíše o nastavení systému, které obsahuje řadu faktorů, například anonymitu, posun sociálních norem a svádění k prvnímu malému kroku špatným směrem. 

Na druhou stranu, "psychologie hrdinství" je spíše o připravenosti chovat se nekonformně, myslet jinak než každý. Ač hrdinové často říkají, "to by přece udělal na mém místě každý", hrdinství je právě o tom, že se člověk v daném okamžiku, třeba jednou za život, zachová jinak, než by se zachovala většina ostatních.

Přednáška je dobře srozumitelná a rozhodně stojí za shlédnutí, i když některé fotografie, které Zimbardo ukazuje, nejsou právě příjemné. 

Co kdyby neexistovaly knihovny?

Stephen Dubner si na blogu Freakonomics klade otázku: Kdyby neexistovaly veřejné knihovny, bylo by je možné dnes založit se stejným ekonomickým modelem? Obávám se, že s ním musím souhlasit: stejně fungující knihovny by vzniknout nemohly. Vydavatelé by zřejmě požadovali víc peněz, než je cena jednoho nebo několika exemplářů, ať v podobě licenčních poplatků nebo jinak.

Autor uvádí způsoby, jak veřejné knihovny prospívají i vydavatelům, například tím, že učí mladé lidi číst. Čtenáři si posléze kupují více knih. Knihovny také seznamují čtenáře s autory, jejichž knihy by si sami nikdy nekoupili. Tento efekt se dá těžko změřit, myslím ale, že v dlouhodobém měřítku výrazně přesahuje (také těžko měřitelné) ztráty z toho, že si někdo knihu jen půjčí, místo aby si ji koupil. Dokážu si ale představit, že někteří vydavatelé by si raději sáhli na ty "krátkodobé" peníze. Zájem společnosti udržet kultivační funkci knihoven by měl být ale takovým snahám nadřazen, nakonec by tratili všichni.

Citát Martina Luthera Kinga

Američané si předevčírem připomínali Martina Luthera Kinga. Na blogu Scotta Berkuna jsem narazil na citát z Kingovy řeči při přijímání Nobelovy ceny v roce 1964 a myslím, že stojí za přeložení:

Moderní člověk přivedl celý tento svět k prahu budoucnosti, jenž vzbuzuje úctu. Dosáhl nových a udivujících vrcholů vědeckého úspěchu. Vyrobil stroje, které myslí, a zařízení, která nahlížejí do nezměrných hlubin mezihvězdného prostoru. Vybudoval gigantické mosty přes moře a gargantuovské budovy, které líbají oblohu. Jeho letadla a kosmické lodi zmenšily vzdálenosti, spoutaly čas a vykrojily dálnice skrz stratosféru. To je oslnivý obraz vědeckého a technického pokroku moderního člověka.

A přece, navzdory tomuto velkolepým krokům vpřed ve vědě i technologii a neomezenému počtu těch, které teprve přijdou, něco základního zde chybí. Existuje druh spirituální chudoby, který stojí v křiklavém kontrastu k vědeckému a technologickému nadbytku. Naučili jsme se létat vzduchem jako ptáci a plout mořem jako ryby, ale nenaučili jsme se jednoduchému umění žít jeden s druhým jako bratři.

Každý člověk žije ve dvou sférách, vnitřní a vnější. Vnitřní sféra je spirituální a projevuje se v umění, literatuře, morálce a víře. Sféra vnější je komplexem zařízení, techniky, mechanismů a pomůcek, s jejichž pomocí žijeme. Mnoho z moderního života může být shrnuto tím strohým výrokem básníka Thoreaua: "Zlepšenými prostředky k nezlepšeným koncům." Toto je vážné dilema, hluboký a trvalý problém konfrontující moderního člověka. Pokud máme dnes přežít, musíme eliminovat naši morální a spirituální "opožděnost". Větší materiální síla znamená větší nebezpečí, nebude-li provázena odpovídajícím rozvojem duše. Když si "vnějšek" lidské přirozenosti podmaní náši vnitřní sféru, ve světě se začnou formovat temné mraky.

M.L.K. měl co říci a uměl to sdělit poutavým a bohatým jazykem.

Snad je to tím, že jsem technik s vědeckým vzděláním, ale mám pocit, že dnes už problém nespočívá v tom, že by nadbytek byl vědecký a technický, spíš jde o ten nadbytek jako takový.