Prakticky nemožné versus principiálně nemožné

V podcastu Scotta Hanselmana jsem si poslechl rozhovor s fyzikem a popularizátorem vědy Michiem Kaku, kterému 11. března vychází kniha nazvaná Physics of the Impossible.

Hlavním tématem rozhovoru bylo, že řada technologií, které považujeme za nemožné, jsou nemožné pouze prakticky, nikoliv principiálně. Příkladem budiž třeba cestování v čase nebo teleportace. Je jen nutné mít schopnost nahromadit obrovská množství hmoty nebo disponovat gigantickými zdroji energie, řekněme o výkonu jednoho nebo několika Sluncí :). Ukázky si lze přečíst on-line v magazínu Wired.

Zmiňme třeba fungování Thornových desek:

• Obstarejte si čtyři velké vodivé desky, každou o průměru alespoň několika kilometrů. Umístěte je paralelně, velmi blízko sebe. Díky tzv. Casimirovu efektu se mezi deskami vytvoří plátky identického časoprostoru.

• Rozdělte desky na dva páry. Mezi oběma páry vznikne červí díra časoprostorem. Naložte jeden pár desek do rakety a vyšlete ji rychlostí blízkou rychlosti světla. Tento pár desek bude vůči deskám na zemi stárnout pomaleji, bude se tedy vůči nim posouvat do minulosti.

• Vložte něco mezi desky na Zemi. Daný předmět bude okamžitě transportován napříč časem a prostorem mezi druhý pár desek.
  

Kromě ohromné spotřeby energie je tu ještě jeden praktický problém: Mezera mezi deskami musí být velmi malá, menší než velikost atomu. Takže v praxi by se tím daly přenášet jen subatomární částice (a tudíž informace) :-).