O psychologii zla nebo hrdinství

Alexandr Solženicin napsal, že linie mezi dobrem a zlem prochází srdcem každé lidské bytosti. Linie mezi dobrem a zlem je tématem přednášky, kterou měl Philip Zimbardo, bývalý president asociace amerických psychologů, na konferenci TED v únoru tohoto roku. Název přednášky je "Jak se z obyčejných lidí stávají monstra nebo hrdinové". Zimbardo shrnuje výsledky některých studií a psychologických experimentů, stejně jako závěry vyšetřování v Abu Ghraib. Ukazuje, že dovést běžné lidi k nelidskému chování vůči jiným je bohužel relativně snadné. Nejde ani tak o predispozice jednotlivců, jako spíše o nastavení systému, které obsahuje řadu faktorů, například anonymitu, posun sociálních norem a svádění k prvnímu malému kroku špatným směrem. 

Na druhou stranu, "psychologie hrdinství" je spíše o připravenosti chovat se nekonformně, myslet jinak než každý. Ač hrdinové často říkají, "to by přece udělal na mém místě každý", hrdinství je právě o tom, že se člověk v daném okamžiku, třeba jednou za život, zachová jinak, než by se zachovala většina ostatních.

Přednáška je dobře srozumitelná a rozhodně stojí za shlédnutí, i když některé fotografie, které Zimbardo ukazuje, nejsou právě příjemné. 

Jak začala finanční krize

Možná vám také vrtají hlavou pojmy, které se v souvislosti s finanční krizí objevují v médiích, například "toxické finanční instrumenty". Nedalo mi to, trochu jsem hledal a chci se o nalezené podělit. Velice pěkným vysvětlením toho, jak krize vznikla, je text 15 Things You Need to know About the Panic of 2008 - a najde se v ní i vysvětlení i oněch toxických instrumentů. Protože jde podle mého o opravdu dobře napsaný souhrn, dovolím si ze zmíněného článku citovat téměř celou první část (mé komentáře jsou kurzívou v závorce).

1. Vše začalo levnými penězi. Aby podepřely neduživou ekonomiku na začátku téhoto desetiletí, držely centrální banky v USA a Japonsku úrokové míry neobvykle nízko, což podporovalo spekulaci. Úrok pro krátkodobé mezibankovní půjčky v USA, jenž je barometrem nákladů na krátkodobé půjčky, klesl z 6,5% v roce 2000 až na 1% v polovině roku 2003. Levné peníze podnítily ostrý růst cen nemovitostí téměř v každém koutě země.

2. Finanční mágové "pozlatili" špatné úvěry. Banky a hypotéční firmy podporovaly spekulace s cenami domů tím, že nabízely levné půjčky každému, včetně těch, kdo by za normálních podmínek na půjčku nedosáhli. Co udělat s těmito špatnými úvěry? Zabalit s tisícovkami odbrých úvěrů a prodat investorům. Aby se špatné půjčky zatraktivnily, věřitelé k nim pořídili pojištění. Díky pojištění je pak ratingové agentury neváhaly "orazítkovat" jako úvěry kvality "AAA".

3. Globální ekonomika se infikovala "otrávenými" dluhy. Půjčky se k investorům dostávají jako uspořádané dluhové obligace (CDO = Collateralized debt obligations). CDO je obrovský balík půjček uspořádných do segmentů (neboli tranší) podle velikosti úroků a míry rizika. V balíku půjček s nejmenším rizikem se nacházely i špatné půjčky, maskované jako úvěry kategorie AAA díky pojistným smlouvám. Pojistitelé předpokládali, že míra nesplácení hypoték bude minimální (V tomhle bodě úplně nerozumím, proč se nynější krize týká bank a ne také pojišťoven. Nejspíš ale byly podle zmíněného očekávání nastaveny pojistné limity a pojišťovny jsou "z toho venku").

4. Tolik o přepokladech. Ceny domů zamířily dolů a spustily řetězovou reakci. Fed začal v roce 2003 se zvyšováním krátkodobých úvěrových sazeb, až na 5,25 procenta v létě 2006. Úroky u hypoték s krátkodobou fixací vyskočily nahoru, obzvláště u oněch "horších" hypoték. V červnu 2006 se náhle zastavil růst ceny domů. Pokles hodnoty pokračuje dodnes a průměrná ztráta je 15 až 30 procent ceny. Když si někteří dlužníci uvědomili, že v daném okamžiku dluží víc, než kolik činí cena domu, morálka splácení se zhoršila.

5. Ratingové agentury snížily hodnocení oněch předpokládaných AAA půjček až na "odpad". Investiční a obchodní banky, penzijní fondy a ostatní instituce se probudily a zjistily, že mají své portfolio nakažené špatnými půjčkami, u nichž alarmujícím způsobem narůstalo nesplácení. Držitelé těchto tranší došli k tomu, že u nich nedokážou stanovit skutečnou hodnotu. Když se tranše pokusili prodat, nebylo dost kupců.

6. Začala vlna odpisů. Finanční předpisy požadují, aby banky a investiční společnosti průběžně korigovaly hodnotu svých aktiv. Pokud není možné aktivum ocenit, protože pro něj není trh, je to hodně špatné. Počínaje rokem 2007, jedna finanční instituce za druhou začaly ohlašovat série kvartálních odpisů z ceny špatně ocenitelných nebo neprodejných CDO.

7. Finanční instituce se ukázaly jako podkapitalizované. Jak se zhoršovala kvalita jejich portfolia, investiční banky odepisovaly každý kvartál miliardy dolarů ve špatných ativech a jejich rezervy se scvrkávaly.

8. Finanční trhy obklopil oblak nedůvěry. Překvapení investoři si uvědomili, že akcie těchto rádoby stabilních finančních institucí mohou být tikající časovanou bombou a začali je prodávat. Banky, které si předtím rutinně půjčovaly přes noc, tyto půjčky omezily.

Je zřejmé, že nejdůležitějším faktorem, které posilovalo paniku, bylo aktuální vnímání tržní ceny nebo neschopnost tržní cenu stanovit. Legislativní požadavek na ocenění dle tržní ceny je možná v takovém okamžiku dokonce kontraproduktivní. Je ovšem otázkou, jestli by pomohlo nějaké úřední (a třeba pesimistické) stanovení ceny. Ve stavu všeobecné paniky stejně nebude většina obchodníků nakupovat. Kupovat budou jen ti, kdo si mohou dovolit spekulovat i v takové situaci na pozdější růst nebo mohou počkat několik let na splacení zdravé části půjček (takových je ale myslím málo).

Chcete-li si přečíst víc, zde je vynikající přehled odkazů na informace o nejrůznějších aspektech finanční krize.

Fakta a falešné představy softwarového inženýrství

Jeff Atwood podává v tomto článku seznam nejdůležitějších fakt z knihy Facts and Fallacies of Software Engineering. Myslím, že rozhodně stojí za to přeložit aspoň ta nejdůležitější fakta:

• Nejdůležitějším faktorem při práci na software je kvalita programátorů.
• Přidání lidí na projekt ho zpozdí (ano, tohle je stará známá věc, ale patří to sem)
• Pracovní prostředí má výrazný dopad na produktivitu a kvalitu.
• Jednou z nejčastějších příčin toho, že se projekt vymkl kontrole, jsou špatné časové odhady. Stjeně často to jsou nestabilní požadavky na funkčnost.
• Odhady pracnosti se obvykle dělají ve špatnou dobu.
• Odhady pracnosti obvykle dělají špatní lidé.
• Odhady se jen zřídka korigují, jak projekt postupuje.
• Není divu, že odhady jsou špatné. Ale přesto na ně sázíme příliš mnoho.
• Odpověď, kterou dá studie proveditelnosti, je téměř vždy "ano".
• Chyby v definici požadavků jsou nejdražší na opravu.
• Design je složitý, iterativní proces. První navržená řešení jsou obvykle špatná a určitě ne optimální.
• Odstraňování chyb je časově nejnáročnější fází životního cyklu.
• Software se obvykle testuje s pokrytím kódu nejvýše 55-60 procent (A já dodám, pokud někdo dosahuje víc, určitě to poznáte na kvalitě.)
• Důsledné inspekce kódu mohou odstranit až 90 procent chyb.
• Údržba obvykle spotřebuje 40 až 80 procent všech nákladů na software. Náklady na rozšiřování software pak činí asi 60 procent z nákladů na údržbu.
• Údržba softwaru je řešení - ne problém.
• Existují chyby, které má většina programátorů tendenci dělat.
• Efektivita pochází spíše z dobrého návrhu než z dobrého kódování.