Solisté a virtuální firmy

Časopis Inc. každoročně publikuje žebříček 500 a 5000 nejrychleji rostoucích amerických firem. Někdy kolem přelomu roku jsem postřehl informaci, že asi čtvrtina těchto firem patří do kategorie SOHO (tj. malé firmy do 20-ti zaměstnanců) a že poměrně vysoko, na 121. místě, tam lze za rok 2007 nalézt i jednoho "sólistu". To mě zaujalo a téma jsem si poznamenal. Teď jsem si konečně našel podrobnější informace.

Nečekal jsem žádnou podnikatelskou magii a tak trochu jsem čekal, že půjde o podnikání v IT. V tom prvním se očekávání splnilo, v tom druhém ovšem ne :). Jim Fairfield podniká v oboru řešení "silně nevirtuálních" problémů, kde obvykle není na výběr, zda je vůbec řešit chcete, a musí se sáhnout do kasy a problém řešit. Zákazníkem jsou navíc většinou větší firmy. Předmětem podnikání Jima Fairfielda je totiž ekologické poradenství a odstraňování ekologických zátěží... to druhé je schopen realizovat díky prověřené síti subdodavatelů.

Ukazuje to jedno: i jednotlivec má šanci si sáhnout na peníze od "těch velkých", potřebuje ale značnou reputaci a specializaci v oboru, který velcí zákaznící nedokážou vykrýt z vlastních zdrojů. Navíc potřebuje zkušenosti se sítí kontaktů, takže spíš než jako samostatný "živnostník", který si účtuje za čas, vystupuje jako šéf virtuální firmy, která si může troufnout i na věší zakázky.

Přemýšlím, jestli je tento model přenositelný i do IT a vychází mi, že jen velmi obtížně. Chybí tu ten reálný základ - ty metry kubické, jejichž odbagrování a odvezení lze poměrně snadno zadat. Při vývoji SW není zadání tak jednoduché a stručné a masivní outsourcing je o to těžší. Ostatně i realita ukazuje, že "virtuální" softwarové firmy jdou spíš cestou "micro ISV" (pěkný příklad se probírá v této epizodě podcastu Hansel Minutes).